Syndrom děsivého veterináře
V předchozích článcích jsem nastínila, že na to, jak koně reagují na veterináře, má do jisté míry vliv také proces učení. Každá interakce s prostředím (do kterého patří i lidé, kteří se kolem toho konkrétního koně pohybují) má potenciál něco koně naučit. Kůň se učí téměř neustále. Procesy učení nevypneme tím, že vyhlásíme konec tréninkové lekce, ani tím, že je budeme prostě ignorovat. Takže se o nich pojďme něco dozvědět.
Syndrom bílého pláště?
Syndrom bílého pláště je fenomén známý z humánní medicíny. Byl popsán také u psů (pravděpodobně neexistuje vědecká studie, která by se zabývala tímto problémem u koní). O co jde? Představte si situaci, kdy sedíte v čekárně před nějakým nepříjemným zákrokem. Může to být třeba nějaký zubařský zákrok, ale i cokoliv jiného, co byste mnohem radši vyřešili mávnutím kouzelného proutku než lékařskou intervencí.
Už to strašně moc chcete mít za sebou, ale zároveň si přejete, aby se dveře ordinace nikdy neotevřely. V tom se tyto dveře skutečně otevírají, vykoukne sestra a volá vás dovnitř. V tu chvíli se vám sevře žaludek ještě víc a možná vás i polije studený pot. Možná byste nejradši utekli, ale protože jste rozumní a civilizovaní a kontrolujete své instinktivní a emocionální reakce, pokračujete s předstíraným klidem do ordinace.
A teď si představte, že tohle podstupujete pravidelně. Po několika opakováních podobné situace ve vás ten svíravý pocit spojený se zvýšením krevního tlaku, srdeční a dechové frekvence pravděpodobně vyvolá už to, že potkáte osobu v lékařském oděvu na chodbě. To je syndrom bílého pláště.
Jak syndrom bílého pláště vzniká
Tak schválně, co se vám vybaví, když se řekne: "vyvolání reflexní, nebo emocionální odpovědi na původně neutrální podnět poté, co byl tento podnět opakovaně spojován s nějakým příjemným, nebo nepříjemným podnětem?" Ano, přesně tak: klasické podmiňování! To je typ učení, který stojí za vznikem takzvaného syndromu bílého pláště.
Klasické podmiňování je pasivní forma učení, kterou my, koně, ani jiní živočichové nemají pod kontrolou. Je to takový způsob učení, který se nám děje, aniž bychom mohli příliš ovlivnit jeho průběh a výsledek.
Pomocí klasického podmiňování se neučíme nové chování v pravém slova smyslu. Zjednodušeně by se dalo říci, že si spíš děláme názor na určité věci, události, nebo osoby. Pokud potkáte osobu, kterou znáte, nemusíte přemýšlet, jestli se s ní přátelíte, nebo ne. Když uslyšíte známý zvuk zubařské vrtačky přes dveře ordinace, zatímco vy sami čekáte na zubařský zákrok, nemusíte přemýšlet nad tím, jestli je vám úzko, bojíte se, nebo je vám to jedno. Vaše tělo už to dávno ví a říká vám to pomocí fyziologických pochodů, mezi které patří i emoce.
Podmíněný strach
Syndrom bílého pláště i prvotní, bleskurychlá reakce koně na přítomnost veterináře, nebo na jiný spouštěč, je podmíněnou odpovědí na opakovaný pocit strachu prožívaný v podobných situacích. Ten může být vyvolaný bolestivostí zákroku, ale také nátlakem, nebo pouze ocitnutím se v nové, neznámé situaci.
Pocit strachu je subjektivní a navenek se projevuje různě. Kůň může odmítat spolupracovat, nebo vstoupit do určitého prostoru. Může se snažit vzdálit se od člověka (případně od strach nahánějícího objektu). Vystrašený kůň se může začít projevovat agresivně, což se často mylně považováno za projev dominantního chování. Také se může třást a zrychleně dýchat, nebo jen nehnutě stát se zdviženou hlavou a zaťatými svaly. Podle těchto projevů můžeme usuzovat, že se kůň bojí, ale popravdě je velmi těžké odhadnout, jak moc.
Vždyť se mu zase tolik nestalo
U koní, o kterých víme, že si s sebou nesou špatné zkušenosti s nějakým veterinárním úkonem, je snadné pochopit, že jejich reakce jsou ovlivněné strachem. Proč se ale bojí veterináře koně, kterým se nikdy nic zlého nestalo? Jak jsem psala v předchozím odstavci, pocit strachu je subjektivní. A stejně tak subjektivní je naše hodnocení, že se koni "nikdy nic nestalo". Pocit prožívaného strachu koni sám o sobě stačí, aby si zařadil osobu veterináře, určité objekty, nebo situace do kategorie "jakmile tohle uvidíš, uteč, nebo se braň".
Jak léčit "syndrom děsivého veterináře"
Už na škole nám říkali, že kapka prevence je účinnější než kýbl léku. To platí i o syndromu děsivého veterináře. Proto se snažte, aby první (ale i každá další) návštěva veterináře byla pro koně co nejvíce pozitivní zkušeností. Naučte se odhalit prvotní příznaky strachu u vašeho koně a včas na ně reagovat. Dejte koni krátkou pauzu, uklidněte sami sebe, používejte postup, který koně nestresuje. Na začátku vám bude možná připadat, že ztrácíte čas, ale při dalších návštěvách veterináře tuto drobnou časovou investici bohatě zúročíte.
Vytvořte příjemnější asociaci. U koní, kteří mají strach z veterináře, nebo z konkrétního úkonu, velmi dobře funguje technika protipodmiňování. Cílem je vytvořit novou odpověď na podnět, který nyní vzbuzuje u koně strach. V praxi vede nejsnadnější cesta přes použití pamlsků. Aby byl trénink pomocí odměn efektivní a bezpečný, nestačí koně prostě krmit po dobu, kdy je u něj veterinář, ale je třeba znát a dodržovat určitá pravidla. Těm se budeme věnovat v některém z následujících článků.