Proč a jak vznikal tento projekt

Jak to vlastně celé začalo? Co mě přivedlo k myšlence zabývat se tématem spolupracujícího pacienta, vymyslet tento projekt a uvést ho k životu?

Abych začala úplně od začátku, před několika lety jsem si splnila dětský sen a s titulem MVDr. začala pečovat o zdraví koní s plným nasazením. Tomu předcházela spousta let studia, praxí, zahraničních stáží, mnoho absolvovaných seminářů, webinárů a dalšího vzdělávání. A tomu zase předcházela moje celoživotní láska ke koním a zvířatům vůbec. (Víc o své cestě jsem psala v předchozím článku.)

Protože se kolem koní pohybuji od útlého věku. Kdykoliv byla možnost strávit čas ve společnosti těchto zvířat, využila jsem jí. Obzvlášť když přijel veterinář očkovat, nebo ošetřovat nějakého koně. To byl pro malou holku od koní teprve zážitek! Ještě dávno před studiem veterinární univerzity se mi mnohokrát poštěstilo být při veterinárním vyšetření, nebo ošetření koně.

Už tenkrát jsem si všimla dvou věcí: 1) toho, že někteří koně fakt nemají rádi veterináře a 2) toho, že tito koně pak dál žijí s nálepkou "nemá rád veterináře" bez toho, aby se někdo snažil zjistit příčinu těchto problémů a najít řešení.
 

Jak v praxi vypadá to, že kůň nemá rád veterináře

Svoji nepřízeň vyjadřují koně veterinářům (případně majitelům a dalším osobám, které u nich provádí léčebné úkony) různým způsobem. Někteří nikdy nepřekročí hranici mírného nesouhlasu (odvracení, nebo zvedání hlavy, zatnutím svalů krku, ustupování od člověka a podobně), zatímco u jiných se projevy nežádoucího chování stupňují a další reagují agresivně, nebo se tak zoufale snaží zachránit zběsilým útěkem (byť na ploše 3x3 metry), že je jejich ošetření nebezpečné, ne-li neproveditelné. K některým se veterinář nepřiblíží, nepustí ho k sobě do boxu a podobně. 

Za ta léta, co se pohybuji kolem koní, jsem si vypracovala určitý postup, jak vyjít s jedinci, kteří v různé míře nesouhlasí s výstrojí, tréninkem, nebo veterinárním ošetřením. Klidný a nenásilný přístup, pomalu, krok za krokem... To fungovalo na většinu koňských svěřenců i pacientů. Většinu. Stále jsem se setkávala s koňmi, jejichž ošetření se rovnalo hrdinskému činu.

Tak ono to jde v klidu a ne, že ne...

Vždycky mě lákalo proniknout do tajů zvířecího myšlení, učení a komunikace. Proto, když se před lety začaly vynořovat informace o moderních, nenásilných metodách tréninku zvířat  založených na vědeckých poznatcích procesech učení, byla jsem tím naprosto fascinovaná, nadšeně jsem hltala veškerou dostupnou literaturu a začala jsem se účastnit seminářů na toto téma.

Před pár lety jsem narazila na zajímavé video, které publikovala jedna zahraniční ZOO. Na tom videu byl tygr, perfektně naučený prostrčit tlapu přes mříž a trpělivě čekat než mu z ní veterinář odebere krev.

Že mě to nenapadlo dřív!

To byla moje druhá myšlenka, která mi proletěla hlavou, když jsem sledovala to video. Která byla ta první? Když je možné naučit spolupracovat nedomestikované a tak nebezpečné zvíře jako je tygr, co by to muselo být za koně, aby se to taky nenaučil?

Začala jsem se o moderní trénink zvířat, postavený na vědeckých poznatcích a používání nenásilných metod zajímat více do hloubky a dál se v této oblasti vzdělávat. Bylo jasné, že pokud mám zájem řešit chování neošetřitelných pacientů, tudy vede cesta.

Výzva přijata!

Takže jsem se před pár lety této myšlenky chytila, začala jsem si všímat chování koňských pacientů a experimentovat s jeho modifikací v každodenní praxi. Tyhle moje experimenty začaly rychle přinášet své ovoce. Majitelé koní mnohem častěij reagovali slovy: "On byl dneska nějak v pohodě," nebo: "Dneska to šlo nějak hladce". 

Asi nejvíc mě na začátku mojí cesty potěšila slova jedné klientky, že ke své klisně, která nemá ráda veterináře, volala konkrétně mě, protože mě viděla pracovat a tušila, že se mnou to prý půjde. A šlo to!

Asi nejslabší místo současné veterinární péče vidím v tom, že sice existují postupy a protokoly léčby onemocnění, vakcinační a antiparazitární schémata a podobně, ale tyto postupy nezohledňují interakci se zvířetem při jeho léčbě. Dodnes neexistuje obecně uznávaný, jednotný postup, jak zacházet s koňským pacientem a předcházet vzniku behaviorálních problémů a konfliktních situací (zjednodušeně řečeno, jak si nevyrobit nespolupracujícího pacienta a naopak vyrobit toho spolupracujícího). 

Že to není zbytečný výmysl, dokládá alarmující studie publikovaná Britskou asociací koňských veterinárních lékařů (BEVA). Výsledky této studie odhalily, že být koňským veterinářem je z hlediska počtu pracovních úrazů nejnebezpečnějším povoláním ze všech civilních profesí (tyto výsledky se týkají Velké Británie, u nás zatím podobný průzkum proveden nebyl). Spolu s veterináři se podobnému riziku zranění vystavují také majitelé a další osoby, které u ošetření koně asistují.

Využití výše popsaných poznatků v praxi nejenže výrazně usnadňuje práci, ale také snižuje riziko zranění.

A proto jsem se rozhodla podělit se o své zkušenosti prostřednictvím svého projektu.

Sledujte projekt Spolupracující pacient na Instagramu