Proč se z koně stane nespolupracující pacient
V minulém článku jsem se zabývala tím, proč jsem se pustila do tohoto projektu. V tomto článku se podíváme na to, jak a proč se z koně stane nespolupracující pacient.
Důležité je mít na paměti, že kůň se nespolupracujícím pacientem nerodí, ale stává. Samozřejmě existují i výjimky - to jsou koně, kteří nikdy nenajdou důvěru k člověku a veškerá manipulace s nimi (tedy i veterinární ošetření) je od jejich narození obtížné. Ale do této kategorie rozhodně automaticky nespadají všichni problematičtí pacienti. Ani zdaleka ne. Většina z nich jsou jinak úplně bezproblémoví koně, často bez námahy obstarávaní začátečníky, nebo dětmi.
O tom, jak kůň bude reagovat na veterináře, nebo určitý úkon, rozhoduje několik faktorů:
- Vztah koně k lidem obecně (důvěra v člověka, předchozí dobré, nebo špatné zkušenosti)
- Temperament a povaha koně
- Předchozí zkušenosti s rutinními veterinárními úkony, nebo jiným ošetřením
- Zacházení s koňským pacientem v průběhu ošetření
- Proces učení
Temperament a povaha koně ovlivňuje reakci koně na nové podněty a také to, jaké množství nepříjemného podnětu si nechá kůň líbit.
Jinak, jak vidíte, převažuje lidský faktor. Vztah koně k člověku má vliv na jeho reakce již před začátkem úkonu. Pokud má z člověka strach, nebo je k lidem agresivní, bude se jeho chování s velkou pravděpodobností promítat do manipulace s ním před a během úkonu. Většina nežádoucího chování koňských pacientů je motivována právě strachem.
Špatné zkušenosti s veterinárním úkonem (i když kůň jinak s lidmi nemá problém), budou komplikovat ošetření koně obdobně, i když tady nebude spouštěčem nežádoucího chování přítomnost člověka, ale konkrétní podnět související s úkonem (dost často to bývá přítomnost druhé osoby v boxe, pokus o fixaci koně, nebo například dotek na krku). Hrubé zacházení s koněm v průběhu ošetření může mít za následek vznik nežádoucího chování.
Co má společného učení a veterinární ošetření?
Víc než by se na první pohled mohlo zdát! Bylo prokázáno, že učení probíhá téměř nepřetržitě, po celý život jedince, a to od jeho nitroděložního vývoje až do jeho smrti. Pomocí učení jedinec neustále formuje svůj repertoár chování a přizpůsobuje ho měnícím se podmínkám prostředí.
Kůň se učí z každé interakce s člověkem, tedy i během veterinárního ošetření. Troufnu si říci, že z pohledu koně není rozdíl mezi veterinárním ošetřením a jakoukoliv jinou tréninkovou lekcí.
Z pohledu člověka je tam jeden podstatný rozdíl: při tréninku formujeme chování koně vědomě, tak aby kůň reagoval na naše pomůcky podle našich představ. Při veterinárním ošetření se často soustředíme pouze na zdravotní problém koně, nebo na úkon, který máme provést a nevnímáme, že koně v podstatě také trénujeme.
Díky tomu nemáme plně pod kontrolou, jaké chování se kůň během veterinárního ošetření naučil. To může mít závažné následky. Většina veterinárních úkonů je koňmi vnímána jako nepříjemné, bolestivé, nebo hrůzu nahánějící podněty.
Přirozenou reakcí koní (stejně jako dalších zvířat i některých lidí - přiznejte se, kdo se vyhýbá například zubaři) je utnout je, vyhnout se jim a nedopustit, aby se příště opakovaly. K tomu směřují i jejich reakce. Chování, které se v této situaci vyplatilo, to znamená, že vedlo k výše zmíněnému, si kůň zapamatuje a příště ho velmi pravděpodobně zopakuje.
Jak jsem postupně přicházela problematice nespolupracujících koňských pacientů na kloub, zjistila jsem, za těmi nejzávažnějšími případy stojí naučené a častým opakování dobře upevněné chování, umocněné pořádnou dávkou strachu.
Názor koně na veterinární ošetření výrazně formuje jeho první zkušenost (první vakcinace, první odčervení, první ošetřování zranění a podobně). Je tedy velmi důležité, aby tato zkušenost byla co nejvíce pozitivní.